NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem zhruba před rokem brázdil nepřehledné a hektické ulice Nového Dilí, měl jsem v uších jejich minulé album „Blinding White Noise: Illusion And Chaos”, a přišlo mi naprosto fantastické, že tato hudba vznikla právě tady. Ve feelingu, který nová deska má, cítím mnohem víc londýnský déšť, než štiplavý pach indické metropole. A nutno dodat, že SKYHARBOR jsou v tom, jak zajímavě uchopit djentový odkaz, jedni z prvních v peletonu určujícího v současné době směr nové kytarové hudbě. Skupina hudebníků, kteří přirostli k původně jen studiovému projektu talentovaného kytaristy Keshava Dhara, jakoby v mnoha směrech předstihla hudební trendy britského impéria, svého někdejšího kolonizátora.
Svým směřováním jdou po cestě, kterou sdílí s TESSERACT nebo THE CONTORTIONIST. SKYHARBOR jsou v mnoha ohledech ještě éteričtější. Většinu času vás provází svým sametovým hlasem famózní Daniel Tompkins, dokonale souznějící s kytarami, které budují křišťálovou atmosféru. V této až sterilní atmosféře tkví i největší problém, který s albem mám, typický právě hlavně pro britský naturel. Na to, že má „Guiding Lights“ ambici útočit hlavně citlivě vystavěnou kytarovou hrou, ve výsledku působí příliš chladně. Je jen velmi málo alb, která v mých očích dokáží spojit progresivní kytarovou hudbu a silné emoce, a tady se to opět nepovedlo, i když tendence tu jsou. Jednou z nich je zasněná klipová balada „Patience“, u které si vždy říkám, že takhle by mohla vypadat ANATHEMA, kdyby to vzala za správný konec.
Druhé album SKYHARBOR ničím výrazně nepřekvapí. Opět je to výtečně postavená moderní progresivní kytarovka se zajímavými groovy, kde se vedle zamlženě cinkajících kytar skvěle prosazuje basa a vše korunují výtečně zaranžované vokály. V celku mi stále, jako ostatně u většiny příbuzných kapel, chybí emoce, o které se SKYHARBOR slyšitelně snaží, ale na mě prostě nefungují.
7,5 / 10
Sunshine Dust (2018)
Guiding Lights (2014)
Blinding White Noise: Illusion And Chaos (2012)
Vydáno: 2014
Vydavatel: Basick Records
Stopáž: 68:20
Skyharbor jsem si docela oblíbil minulou deskou. Do první žánrové ligy, pokud to vezmu obšírně, jim sice něco scházelo (a schází stále), ale poslouchalo se to prostě skvěle. Novinka je asi méně groovy, ale zato je zasněnější a taky vyrovnanější bez slabšího místa (možná New Devil), rovněž s lepším zvukem. Emoce tam subjektivně jsou a né zrovna málo...A samozřejmě fantastický Dan, ten je ozdobou každého alba.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.